Hanička – příběh nebožačky (Aneb co se stalo u slepého koryta)

Pro krejcárek Hanička se lopotí
Dnes jde hodnÄ› pozdÄ› z roboty
Půjdu podél řeky, pomyslí si
Než slunko zapadne, pak kozičce dám
A malým navařím, … samé dobroty
Inu,… dá se k vodÄ›
Spěchá, chvátá, pod nožkami nevšímá si bláta
Celičká se zapotí
U slepého koryta začíná se smrákat
Dnes nějak prapodivně začly žáby kvákat
A všudy toliko stínů jak v hlubokém lese
Ani lístek nepohne se
Brekekééé!
Ozvalo se zpoza roští, tu zjevilo se mužisko!
Oči vykulené civí na ní, pysky rudý voslintaný
A je celé zelené
V bahně si to fousa válí, a pod fousem
Krista — pána
Vobrovitý hambisko!
DÄ›večko — holčičko, Å¡kemrá
Pusť mě do prdýlky, jen pomlíčím ti vajíčko
Zajiskří mu očička hnědkou posedlé
Jedeš ty neřáde!, zahřmí Hanička
Jdi mi z cesty obludo!!, zahřmí podruhé
Huš ty ropucho!!!, zahřmí potřetí
Česílkův úsměv v škleb se mění, no nedivme se
Po tom klení
Než ji skolil, trvalo to drahnou chvíli
Do vody tu nebožačku musel vtáhnout
A než vypustila dušičku, vlezl na to tělo bílý
A natrhnul ji kaďák
Ten večer všudy v řece hovna byly
A to je konec přátelé milí